Výchova - o čem to tak asi je?

28. ledna 2013

Zaujal mě kratičký textík pí. Platznerové: tygr domácí s podtitulkem kdo koho vychovává. Matka se v něm s povzdechem ptá, jestli vychovává ona dítě, anebo naopak dítě vychovává ji. Veršovánka o tygrovi domácím je kratič

kliknutím na podtržené texty se dostanete k odkazům a odpovídajícím článkům na blogu i na netu

Máme doma tygra a ač je váhy muší je otázka kdo koho vlastně u nás doma vychovává ... klasické domácí dilema. Podobný povzdech mnohokráte pronesl nejspíše každý rodič.

Výchovu můžeme definovat jako proces, který vede k žádoucí změně chování. Pokud se na výchovu podíváme takto, pak je jasné, že malé dítě je docela dobrým vychovatelem pro své pozorné rodiče.

Za prvé nastaví svým rodičům nádherné a neúprosné zrcadlo. Za druhé odhalí spoustu rodičovských slabin. Rodičovstvím se v člověku něco velice podstatného změní. Tato změna pochopitelně probíhá i díky zpětnému působení dítěte na rodiče.

Moudří rodiče odsouhlasí, že je jejich děti přečasto velice účinně vychovávají. Od nejútlejšího věku až po dospělost.

Proč se rozepisuji o takhle banálním jevu? Prostě proto, že pedagogové - profesionálové mi neodsouhlasí nic z výše uvedeného.

Výchova je podle nich cílené, záměrné a vědomé působení učitele na žáka. Musí být současně přítomny tři prvky: vychovatel, vychovávaný a obsah či předmět výchovy. Pokud cokoli z předchozího chybí, tak se podle padagogů nejedná o výchovu.

Podle oficiální pedagogiky dítě rodiče nemůže vychovávat ani omylem. Přece dítě - potažmo kojenec :-) - není schopno na rodiče cíleně, záměrně a vědomě působit. Nebo že by to dítě umělo?

Každý rodič potvrdí, že jej dítě v mnoha situacích "donutilo" jednat jinak. Anebo rezignovat na mnohé představy co s dítětem. Mnohdy je rodič donucen změnit svůj "výchovný cíl". V případě dítěte v pubertě je to docela běžný jev.

Anebo se musí rodič něco naprosto nového naučit. Pokud tedy trvá na původním "výchovném záměru". Dítě mu dá jasně najevo - tati, mami, tak takhle tedy ne.

Dítě "dosáhne" toho, že se v rodičích něco změní. Dítě si zkrátka své rodiče také vychovává. Pedagogové profesionálové však mají stále snahu nesouhlasit.

U rodičů se však zničeho nic objeví vlastnost, schopnost, která jim umožní na poněkolikáté konečně dosáhnout žádoucí efekt. Mnohdy to nemusí být ani žádný nový či kouzelný postup. Třeba jen se objeví důvěryplná trpělivost a pevná laskavost, které dříve nebyl rodič schopen.

Pokud se u rodiče objeví žádoucí změna chování, nová schopnost, můžeme zvesela konstatovat že dítě se v tomto procesu stalo vychovatelem pro své rodiče. Ať si o tom pedagogická teorie myslí co chce.

Jak to udělalo, vždyť přece dítě není schopno vědomého a cíleného působení na své rodiče?

Nejen jungiánští psychologové vědí, že nevědomí rozhoduje a rozum dělá ad hoc advokáta. Pedagogové mají hlavu v písku a spolu s dlouhonohými opeřenci tvrdí, že nevědomí s výchovou nemá naprosto co do činění.

Můžeme se těchto akdemických mudrlantů zeptat, kam se tak asi poděje "produkt výchovy"? Odpověď je jasná - produkt výchovy je obsažen v nevědomí. Do vědomí se občas přesune ve složitějších a ne úplně standartních situacích, které jednak vyžadují a jednak umožňují racionální modifikaci naučeného postupu.

Trpělivost, vstřícnost, uctivost, slušnost, asertivita - vše máme uloženo v nevědomí a jednáme podle toho, co tam máme uloženo.

Ale i schopnosti - jako je logické myšlení, matematická zběhlost, kreativita apod. jsou vlastnosti vyvěrající z nevědomí. Co s tím, soudruzi pedagogové?

Podle současných pedagogických definic totiž např. učitel v hodině matematiky nevychovává. Teoretici pedagogiky toto tvrzení omílají neustále dokola. Přestože každý učitel ví, že to není pravda.

Hlavním produktem hodiny matematiky je nová znalost nějakého matematického postupu. Tato nová znalost stojí na předchozích znalostech - které jsou ve vědomí. Ale také na používání schopností, které jsou v nevědomí.

Vedlejším produktem hodiny matematiky však také musí být zvýšená schopnost kázně, soustředění. Zvýšená pracovitost a cílevědomost. Pokud je učitel co k čemu, tak se tohle děje stále. Stejně tak se ve třídě jen tak mimochodem rozvíjí smysl pro čestné jednání - pokud je učitel vyžaduje.

Žák také může zjistit, že nepoctivost se nevyplácí - pokud si učitel nenechá jen tak něco líbit. Bylo by toho více. PaeDři však zarytě tvrdí, že učitel matematiky ve své hodině nevychovává.

Doktoři pedagogiky tím vlastně říkají, že osobnost učitele není důležitá!

Konstatovali jsme, že produkt výchovy je uložen v nevědomí. Kde je uložena schopnost být dobrým vychovatelem? Pochopitelně také v nevědomí, nemůže býti jinak. Abych mohl úspěšně vychovávat, musím mít naprosto zautomatizované a v sobě vpálené vše, co chci žákům předat.

Zkrátka výchova je vzájemné působení dvou nevědomí - nevědomí učitele a nevědomí žáka. Je mimo diskuzi, že spolupůsobení vědomí učitele je vyloženě žádoucí a zefektivňuje proces učení. Teoretikové však jásají docela marně.

Proč? Prostě proto, že i při naprosto cíleném a vědomém procesu výchovy předává učitel žákům mnohem více, než jen ty vlastnosti na které se vědomě zaměřuje. Otiskuje se do svých žáků celý, celou svojí osobností, všemi svými postoji.

Tento proces se může dít řekněme vůlí a silou vychovatele. Anebo také pozitivněji - pobídkou k následování.

Výchova je proces, který vede k žádoucí změně chování. Produkt výchovy - ale také schopnost vychovávat - je uložena v nevědomí. Výchova je tedy logicky proces, kdy se nevědomí učitele otiskuje do nevědomí žáka.

Vědomý záměr vychovávat umožňuje pouze zefektivnění anebo korekci výchovného procesu. Pokud kantor, rodič a vychovatel je co k čemu, výchova probíhá neustále. I bez vědomého záměru vychovávat.

Bylo by vynikající, kdyby se ozvali sami učitelé a teoretiky z pedagogických fakult chytili pro jejich nesmysly pod krk. Můžeme říci, že učitelům tu jde o jejich peníze.

Podle současných oficiálních definic výchovy celkem nezáleží na osobnosti učitele. 25 letý začátečník, předdůchodový rezignovaný kantor anebo zapálený kantor s praxí - vezmou metodiku a učí. Podle doktorů pedagogiky je to v zásadě jedno.

Ředitelé škol tuší, že to jedno není. Mohli bychom jít ještě dál. Co je důležité pro účinost výchovy v konkrétní hodině?

Účinná výchova i výuky vyžaduje, aby hodina měla svoji dynamiku a obahovala časté "konflikty" v mnoha podobách. Proč? Prostě každý máme svoji "slupku" či ochranu proti změně a proti přepisu vlastního nevědomí. Konflikt tuto ochranu naruší a pozitivní motivace v mnoha podobách umožní žádoucí iterakci jak na úrovni vědomí tak zejména na úrovni nevědomí.

Takovýto postup je vlastně koučováním žáka. A za koučování jsou hodinové sazby od pěti set Kč na hodinu do mnoha tisíc. Tyto částky si dobrovolně platí špičkoví manažeři mnohdy i ze svého. Učitel za sedmnáct tisíc čistého jim asi konkurovat nebude.

Škoda, jedná se o budoucnost našich dětí a tedy i o naši budoucnost. V roce 2000 vydělávali na jednoho důchodce čtyři pracující. V roce 2012 už to byli jen dva a v r.2030 to má být jen 1,2 pracujících na jednoho důchodce. Nelitoval bych současných peněz - moudře vynaložených - na to, aby nám důchodový systém v této přesile důchodců vůči pracujícím aspoň nějak fungoval.

Podobné téma: