Demokracie, církve a spiritualita - včera, dnes a zítra

17. listopadu 2013

Demokracii považujeme již za samozřejmou. Stále více lidí se však na ni dívá s obavami. Jak se vypořádá se zmatkem v hodnotách a nastupující globalizací? Včerejší článek "Opouští nás demokracie?" mi poskytl solidní základ k následující úvaze.

Obnoví se demokracie do nové podoby?

Nespokojenost a frustrace se zdá být dominujícím pocitem současné společnosti. Málokdo si uvědomuje, že zmatek a chaos nemusí být jen atributem rozpadu, ale že je zároveň i atributem vzniku něčeho nového.

Stejně tak jako hořící pták Fénix - dokud hoří, nevíme zda shoří anebo vzlétne. Erich Fromm tvrdí, že pocit všeobecného lidského štěstí končí středověkem. Od té doby již jen v cyklech vyvstává frustrace a zmatek.

V zásadě má nejspíše pravdu. Většina lidí tuší, že nejsme jen tohle smrtelné tělo. I podle marxistů každý z nás¨- i společnost jako celek - tvoříme společenské vědomí - jak individuální, tak společenské. A toto společenské vědomí nás výrazně přežije. Podle marxistů je toto společenské vědomí dokonce hmotné. Hmotné a tedy nezničitelné - jinými slovy věčné.

Středověk byl poslední etapou dějin, kdy moc světská i moc duchovní hlásali stejnou doktrínu. Lidé si žili svůj život - daný Bohem a osudem. A většinou měli za to, že když budou dělat jednoduché úkony doporučované církví, tak bude jejich posmrtný osud šťastnější, než osud pozemský.

Dalo by se říci, že ve středověku bylo společenské vědomí i kolektivní nevědomí v harmonii - nebyl tam zásadní rozpor. Tato harmonie byla dána faktem, že oficiální církev - jakožto správkyně duchovních nauk - byla zásadně transformována či založena po dohodě s římským císařem ve 4. století.

Tomuto faktu nutně předcházela dohoda o shodě pohledu moci světské na zákony duchovní - hlásané a spravované církví. A na druhou stranu církev odsouhlasila a zpětně zdůvodnila zákony uplatňované mocí pozemskou.

Teologie ve vazbě na praktickou masovou religionizitu nemůže být chápána jako věda, ale právě jako nástroj na vytváření a dolaďování kolektivního nevědomí. Kolektivní nevědomí vzniká jako iterakce minulé a současné činnosti vědomí.

Oficiální církev byla fakticky formována jako strážkyně a udržovatelka těchto pořádků na věčné časy. Proto se velice brutálně na základě této mocenské objednávky stavěla proti jakékoli změně. Ať už na poli teologie anebo na poli světské vědy.

Strnulost takto zatuhlého a církví v zatuhlosti obnovovaného kolektivního nevědomí vyhovovala jak otrokářskému, tak feudálnímu systému. Stále byla v harmonii s aktuálním společenským vědomím. Feudální majetkové vztahy byly stejně neměnné a věčné jako církevní dogmata.

Vznik neuvěřitelně dynamických kapitalistických vlastnických vztahů a akcelerace vědy - se kterou si církev nikdy nevěděla rady a neví dodnes - vyvolal explozi a brutalitu Velké francouzské revoluce. Je moudré vidět, že brutalita gilotiny - prosazující změnu - byla vyvolána předchozí brutalitou inkvizice.

Kapitalizmus uspěl a my nyní proti středověku zažíváme neuvěřitelný blahobyt. Spokojenost však paradoxně zmizela. Nejspíše právě kvůli tomu blahobytu.

Dříve byl život - viděno našima očima - velice těžký a snad i krutý. Oficiální doktrína slibovala nebe jako odměnu za těžký život. Jejich "těžký život" měl perspektivu. Jejich pozemská mysl měla k dispozici popis duchovních zákonů, který nebyl ničím zásadně zpochybňován.

Centralizovaná světská moc se vždy s centralizovanou mocí duchovní dohodla. Tato dohoda v současnosti je definitivně nemožná.

Dogmatizace učení - která naprosto nepřipouští žádnou verifikaci a natož falzifikaci - byla ochranou zatuhlé stability starověku a středověku. Současné křesťanské církve jsou ve stadiu klinické smrti. Ve schopnosti integrovat do své nauky a religionizity aktuální vědecké poznatky mají skluz cca 200 let.

Člověk je velice zásadním spolustvořitelem tohoto světa.

Tak nějak by se dal přeložit marxův objev vzniku společenského vědomí. V zásadě se nejedná o nic nového. Podobný princip zná a využívá jak kabala /židovská mystika/, tak nejrůznější školy taiji. To jsou zase východo asijské formy popisu aktivního vztahu těla, společnosti a ducha. Podstatné rozpory jsou zdánlivé a vycházejí zejména z různých definic pro podobné pojmy.

Křesťanství se stalo bezcenným pro moderní dobu právě proto,

že tento marxuv "objev" dodnes popírá.

Dřívější moc světská byla viditelná, personifikovaná a jednoznačná. Takže se mohla s mocí duchovní dohodnout.

Současná globalizovaná moc je neuchopitelná, neviditelná. Politici se nám, jeví jen jako nastrčené hadrové loutky. Navíc se neustále mění. Je možná dohoda s touto podobou moci?

Mezi lidmi se říká, že vládnou peníze. To však není pravda. Vládne kapitál.

Kapitál je schopnost a síla realizovat investiční záměr.

Má tudíž zcela nutně podobu jak hmotnou, tak nehmotnou.

Každý - kdo zkusil jakékoli podnikání - ví, že podnik vzniká a udržuje se vůlí majitele. Z tohoto pohledu jsou peníze docela nevýznamné. Když je vůle majitele, tak se peníze vždy seženou. Tímhle už se Marx v 19. století nebyl schopen zabývat.

Zákonitosti tohoto typu křesťanství ignoruje anebo přímo popírá. I to je jeden z důvodů, proč kostely zejí prázdnotou a nejrůznější kurzy čehokoli jsou neustále na vzestupu.

A teď konečně k šedi a pocitu marnosti současné společnosti. V 90. letech se česká rodící se demokracie opřela díky Václavu Havlovi o římsko-katolickou církev. Ano, nikoli o křesťanství, ale o římskokatolickou církev.

Masarykovo protestantsky prosté - "Pravda vítězí" s husitskou neohrožeností

odbojných legionářů vedlo první republiku.

Prvorepublikové vlády byly v trvalém sporu s Vatikánem. České vlády od 90. let vatikánské kurii sežraly jejich shnilou rybu i s navijákem.

Václav Havel nás posadil na gauč do evropského obyváku. Do kapsy nám dal cestovní pas a posadil k televizi. Neboť rakouskokatolicky připosraná pravdoláska zvítězí. Stačí jen jednou za pět let k volbám.

Současná česká společnost už ví, že nelze uplatňovat aktivní vliv na politiku jednou za pět let. Hledáme proto formy jak toho dosáhnout.

Římskokatolická církev - potažmo křesťanství - naprosto zneužila privilegované postavení, které v 90. letech dostali za svůj boj proti komunismu.

Sami dostali absolutní náboženskou svobodu a obrovský kapitál důvěry většiny společnosti 90. let. Tento svůj kapitál využili k veřejnému i rafinovanému potlačování "náboženské" anebo spíše spirituální svobody druhých.

Společnost tento proces tolerovala, neboť hledala hodnotový systém a od církví jej očekávala. V současnosti vidíme, že církevnický hodnotový systém je nefunkční a nezdůvodnitelný - tudíž neakceptovatelný.

Tento proces je celosvětový. Navíc probíhá další vysoce negativní trend. Papežství vystupuje jako zástupce křesťanstva - což do II. světové války nebylo tolerováno. Rozplizlé křesťanství s jediným viditelným reprezentanten naprosto nahrává všem globalizačním tendencím.

Jaké je řešení?

Zásadní spirituální individuální i kolektivní odpor ke katolické církvi i křesťanství jako základní prvek sebevědomé a svéprávné občanské společnosti.

Tím se vytvářejí individuální a kolektivní spirituální autority. Kolem těchto autorit se samovolně tvoří přirozené etické a hodnotové systémy pro dnešní dobu.

Tento postup je také jedinou reálnou obranou proti islamizaci evropy. Křesťanské církve až na vyjímky disponují pouze neobhajitelnou naukou a formální církevní autoritou. Jejich spirituální síla je nulová.

Křesťané a Evropa se bojí Islámu. Proč se jej bojí? Kvůli centralizované moci islámu? Nikoli Evropa i křesťanství se bojí islámu právě proto, že islám žádnou centralizovanou a viditelnou autoritu nemá. Pozemský islám totiž vládne svými "andělskými legiemi" železnou rukou "kmenových autorit".

Islámské andělské legie jsou tvořeny naprosto decentralizovanými spirituálními autoritami, kolem kterých vznikají kompaktní a soudržné komunity. Jejich kompaktnost vzniká právě onou komunitní žitou spiritualitou, proti které současné přeracionalizované křesťanství nemá co postavit.

Pro postmarxisty a jiné ateisty to mohu přeložit tak, že síla a intenzita společenského vědomí generovaného těmito komunitami je nepředstavitelně intenzivní a je v souladu s jejich současným racionálním záměrem.

Současné křesťanství není schopno generovat intenzivní společenské vědomí v souladu s racionálním záměrem.

Na tyto postupy křesťanství naprosto rezignovalo a tím ztratilo jakékoli opodstatnění.

Něco starého končí a umírá. My češi, se učíme znovu žít ve svobodném světě. Čas se nevrací, ale my lidé jsme stále stejní. Poučeni současnou dobou a nejmodernější kvantovou fyzikou začínáme tvořit sebevědomou občanskou společnost.

Přestože jsme prožili mládí v komunistické marx-leninské ateistické totalitě začínáme chápat,

že nejsme jen toto fyzické smrtelné tělo.

Zároveň nejsme ochotni nastoupit každou neděli do křesťanského dobytčáku a jako ovce si vyslechnout nějaké ponaučení. Bůh, který se uráží vašimi hříchy pro nás nemůže býti autoritou.

Nyní zbývá již jen jediné - zjistit, co si s tímto poznáním počneme.

P.S. Pro udivené katolíky pouze konstatuji že dokončený průchod temnou nocí smyslů i ducha /viz. Jan od Kříže/ zcela nutně znamená naprostou nezávislost na jakýchkoli církevních autoritách. Takže v zásadě nic nového. Jen k tomu v minulosti nebyly podmínky.

Podobné téma: