Jan Hus - katolík, kněz a občan

7. července 2013

Jan Hus dodnes dělí naši společnost. Víme že byl upálen a že bojoval proti odpustkům i vzdoropapeži. Co se kolem něj dělo a o co mu šlo? Možná ale lépe řečeno o co šlo v jeho době.

I dnes jsem se několikrát dočetl, že Jan Hus, rozvraceč tehdejšího téměř dokonalého pořádku byl po právu - možná jen trošičku dobově podmíněném - upálen. Některým to je dokonce líto, ale tenkrát to prý bylo bohulibým zvykem. Tento postoj mě docela šokuje - tím víc, že jsem byl do svých 38 let také katolík.

Pokud v tomto článku řeknu církev, myslím tím její viditelnou podobu, žádnou mystiku. Proč? Prostě se budu zabývat fenoménem křesťanských církví ve společnosti. A tudíž budu hodnotit a popisovat jen to, co je jednoznačné, viditelné a uchopitelné.

Církev zde na zemi je společenstvím lidí. Má jejich přednosti a jejich slabiny. Církev má pochopitelně i duchovní ambice - alespoň to neustále tvrdí.

Naprosto neoddiskutovatelným faktem však je, že církev má na tomto světě i

mocenské ambice .

Křesťané budou tvrdit, že jejich církev založil Ježíš při poslední večeře. S tím nebudu souhlasit.

Církev - v její 1700 let trvající podobě - nezaložil Ježíš, ale římští císaři čtvrtého století.

Sám Hus je toho nejpřesvědčivějším důkazem. V církvi Ježíšově muselo platit: "Ne ten, kdo mi říká Pane, Pane, ale ten kdo činí vůli Boha Abrahámova, Izákova, Jákobova ...."

Dalším důkazem je skutečnost, že prvotní církev až do 4. století znala pouze jáhny a kněze. Neznala a nepotřebovala jakékoli preláty.

Velice rád bych zdůraznil, že v inkriminovaném 4. století vnikala i Vulgáta

- dodnes všeobecně příjmaný text Bible v latině.

Překlady do národních jazyků se dělaly přímo z vulgáty, žádné originály se až do 20. století nepoužívaly.

Vulgáta jako celek musí být poplatná době svého vzniku. Její nekritické absolutizování

je jedním ze základních zdrojů problémů v učení křesťanských církví.

Římský císař nebyl ani naivka ani blouznivec. Církev vyhodnotil jako nejlepší formu opory své i říše v měnícím se tehdejším světě. Potřeboval zkrátka nějakou "inovaci" která by Řím odlišila zcela zásadně od stále více se prosazujících "barbarů".

Cokoli bylo vyhodnoceno jako zpochybňování této opory a moci tak bylo přímo útokem proti císaři a jeho moci. Podle toho se také postupovalo. Od samého začátku.

Císař měl v té době naprostou moc i nad papeži. Nikajský sněm - který formuloval již r.325 nejzákladnější články a fundamentální modlitbu "Věřím v Boha" - řídil přímo císař. Papeže na sněm vůbec nepustil. Papež se účastnil až závěrečného schvalovacího ceremoniálu.

Upalování kacířů není žádný středověký výstřelek. První doložená poprava kacíře je z r. 382. V pátém a šestém století již hořely hranice ve velkém. V tomto ohledu jsou dokonce katolíci docela i žabaři.

Naprostou genocidu ženského principu - upalování čarodejnic ve velkém - spustili téměř všechny reformované církve. To co zvládli oni, je mnohonásobkem "katolického výkonu" v této oblasti.

Je docela zajímavé, že maximální hustota čarodejnických procesů a hořících hranic se nachází na území budoucí třetí říše.

Pokud se chcete podívat, co vlastně Jan Hus učil, odklikněte si na www.husitstvi.cz .

V období, kdy čeští stoupenci Viklefova realismu v čele s Husem zdůrazňovali křesťanský způsob života, nemohli být v žádném případě nařčeni z kacířství. K fatálnímu střetu došlo poté, kdy Hus a jeho reformní stoupenci začali prizmatem Viklefova realismu pohlížet na úlohu církve, která se ocitala tehdy v hluboké morální krizi.

Docela rád bych zdůraznil, že Jan Hus možná měl dělnický či rolnický původ, ale jinak byl katolickým knězem, měl nejvyšší možné vzdělání a několik let byl také rektorem Karlovy university.

Při studiu Husova učení jsem zažil jedno obrovské překvapení:

Hus vycházel z Viklefova učení rovněž při prosazování názorů týkajících se poslání světské moci:

Světská moc je bez jakéhokoli náznaku pochybnosti nadřazena nad mocí církevní!

M. Jan Hus tyto názory akceptoval takřka beze změny. Na tomto předpokladu byl založen Viklefův reformní program. Pojetí nadřazenosti moci světské nad duchovní sahá až ke Karlu Velikému a vzniku středověké Římské říše. Viklef však teoreticky propracoval koncepci a návod pro případ, že společenská situace není v souladu s Karolínskou tradicí. Jak by se měla za této situace zachovat světská moc, bylo dle Viklefa nasnadě. V případě, že oficiální církev sama v sobě nenalezne tolik odhodlanosti, aby našla správnou cestu k původnímu pastýřskému poslaní prvotní apoštolské církve, má světská moc oprávnění, aby církev k této nezištné pastýřské službě přiměla. Světská moc reprezentovaná panovníkem a šlechtou při tom musí postupovat v součinnosti se světskými úřady ale i s duchovenstvem zachovávajícím boží zákon.

Razantní zákrok proti provinilé církvi musí být panovníkem a šlechtou proveden

v souladu s božím zákonem a

rovněž tak nesmí být v rozporu s celospolečenskými zájmy.

Nedílnou součástí odejmutí světského panování církvi byla sekularizace církevního majetku, protože nezměrné bohatství mající původ v touze vládnout nad světem, neadekvátním pozemkovém vlastnictví, církevním fiskalismu, svatokupectví, mnohoobročnictví etc. byly hlavními původci hluboké krize církve. Proto bylo naprosto přirozené, že oba reformátoři nalezli v záležitostech týkajících se sekularizace církevního majetku podporu u dvorů svých panovníků i mezi příslušníky vysoké šlechty.

Vážení křesťané, dovedete si představit, jaké zrůdnosti v té době asi dělala církevní hierarchie?

Prostě Církev a církev je rozdíl. Tento rozdíl nenapraví ani svatořečení

všech dosavadních papežů papežem současným.

Pokud se na Husův život dívám nyní, tak vím, že z našeho novodobého pohledu

Hus byl mnohem více občanem, než knězem. Anebo v tom neviděl žádný rozdíl a rozpor.

Pro mě, jako někoho kdo byl katolíkem za minulého režimu, je to docela překvapivé zjištění:

Jan Hus se ve společenském životě spoléhal na etiku státní moci.

Etice moci církevní nedůvěřoval.

P.S. Princip naprostého nadřazení jakékoli státní moci nad mocí duchovní dovedl do extrému Martin Luther. Německé protestanské církve - až na malinké vyjímky - z tohoto důvodu naprosto podporovaly Adolfa Hitlera.

P.S2. Pokud budete diskutovat, mám zajímavý námět: Je historicky úspěšnější moc světská - při reformování moci církevní? Anebo je v historii úspěšnější moc církevní, při reformování moci státní?

Podobné téma:

5. a 6.červenec - svátky licoměrnosti křesťanských církví