Pojmy, nad jejichž obsahem už ani neuvažujeme. Krátká úvaha.

10. února 2014

Každá společnost či civilizace stojí na několika málo premisách. Naše civilizece má v základech římskou státnost a křesťanství jako společenské paradigma. To je však již velice dávno a mnohé se změnilo. Chci se podívat na obsah a skutečný význam některých základních pojmů.

Zajít můžeme jak na lenost těla, tak i na lenost a pohodlnost mysli.

S některými se potkáváme dnes a denně a nad jejich obsahem ani moc nepřemýšlíme. A právě proto mnohdy sami sebe vodíme za nos. S jinými zase ani nechceme mít už nic moc společného. Přesto však právě ony jsou v základech našeho společensko-vědního poznání.

Prvním pojmem na který se chci podívat je LÁSKA. Všichni po lásce toužíme. Jsme šťastni, pokud ji dostáváme i pokud ji dáváme. Je to jedna z našich nezpochybnitelných potřeb.

Vrcholem je láska nepodmíněná, Láska která nás příjmá takové jací jsme. Láska, která nás příjmá takové jací jsme a zároveň si nenechá ubližovat.

Lásku máme snahu řadit mezi emoce. Láska je však spíše stav či postoj. Láska není konkrétní emoce, Láska je dynamická rovnováha všech emocí, která vyvažuje daný stav.

Disponibilita k lásce je tedy odvislá od naší schopnosti generovat i přijímat jakékoli emoce v jakékoli kombinaci i intenzitě. Zdravé emoce jsou jediným možným základem pro jakékoli správné jednání na všech úrovních. Emoce jsou totiž základem i krytem našeho racionálního rozhodování.

Emoce mají přímý vliv na naše racio, racio má však na emoce jen vliv nepřímý. Právě proto je disponibilita k lásce odvislá především od vyčištění našich emočních rovnic a emočního a energetického těla.

Zde na zemi je mnoha filozofickými směry vydávána za vrchol a vzor láska křesťanská.

Láska křesťanská však není láska ani omylem.

Láska křesťanská je vyložená manipulace.

Zdůvodnění je velice jednoduché. Láska křesťanská nemůže jinak, než z objektu své lásky chtít udělat křesťana. V praxi je to však ještě horší než na filozofické rovině.

Láska křesťanská nejen že z objektu své lásky chce udělat křesťana,

ještě se snaží z objektu své lásky udělat křesťana té které denominace.

Možná se můžete usmívat, že to dnes nemá na nic vliv -omyl. Na této filozofii stojí dodnes společenské vědy. Křesťanství je považováno za úctyhodný hodnotový systém i nekřesťany - ale jak vidíme, nemá na to právo.

Právě v této oblasti měla obrovitý problém matka Tereza v Indii. Indická, převážně hinduistická, společnost se velice bouřila proti jejím snahám spojovat fyzickou pomoc umírajícím s jakýmkoli obracením na víru křesťanskou. Na smrtelné posteli.

Jaký je tedy obsah pojmu Láska? Věčná otázka a věčná touha.

Pojďme dále. Jednou ze základních charakteristik křesťanství je Bůh jako Láska. Bohužel i takovýto Bůh je pouhopouhým manipulátorem - neboť kdo není křesťan, tak nemá šanci. A nejen to, prý musíme být křesťany podle víry - římskokatolické, protestantské atd. Každá církev to tvrdí jinak.

Proč je důležité se o tomto nebeském problémku či nedorozumnění bavit, když je křesťanů v ČR cca 9%? V první řadě se od tohoto Boha a jeho vlastností odvíjejí všechny většinové etické systémy naší civilizace. To nelze ignorovat.

Křesťanskému Bohu - který je prý láska, a co víc bychom chtěli, že - nestačí, že jsem bezvadný občan. Občan, který si je plně vědom, že i po smrti mého fyzického těla zde bude po mě něco podstatného žít dále. Tento Bůh mi bigotně vnucuje nauku konkrétních církví, jinak mi prý odebere svoji lásku navěky.

Idea křesťanského Boha milujícího jen členy té které denominace

je zrůdnou deformací, která ve filozofii nemá co pohledávat.

Dalším pojmem na který je potřeba se podívat je Víra. Křesťané mluví o víře v Boha. To je ale čirý nesmysl. O víře v Boha můžeme mluvit snad jen u lidí, kteří se nenarodili v rodinách některé křesťanské církve.

Pokud se někdo hlásí ke konkrétní křesťanské církvi tak nelze mluvit o víře v Boha. Dotyčný poskytl důvěru dané církvi, jajím představitelům a jejímu učení.

Příslušník církve nevěří v Boha. Pouze a jedině důvěřuje učení a

představitelům dané církve. Nic víc.

Tato důvěra je většinou docela bezmezná a není čím ji korigovat.

Důkaz je opět velice jednoduchý. Kdo je hlavním arbitrem etična jednání např. pro katolíka - Bůh? Kdeže, toho nikdy naviděl a nikdy neslyšel. Hlavním arbitrem etična - a v podstatě absolutním - je pro něj učení dané církve. A ještě hůř - v jakýchkoli sporných případech je to většinou místní kněz ....

Nechci paušalizovat, ale např. římsko-katolická církev svým, věřícím v podsatě neumožňuje ani tzv. výhradu svědomí. Věřící jednoduše nemůže říci - tohle pro mě není hřích a mé jednání je v pořádku. Oficiálně takovýto postup zejména u těžkého hříchu není tolerován.

A to i přez to, že navenek katolíci - v zásadě asi správně - pro své členy výhradu svědomí požadují. Např. aby katolický lékař nebyl nucen dělat potraty.

Křesťanské církve stojí proti psychologii a jejím poznatkům už od dob Freuda. Takže ani netuší k jakým psychickým strukturám se obrací ti z "pokročilých" věřících, kteří se snaží obracet do svého nitra k Bohu o radu či konzultaci.

Psát by se dalo pochopitelně i dále. Mám za to, že úvaha o významech a skutečném obsahu těchto několika pojmů by pro začátek mohla být dostatečně inspirativní pro naše další :-) bádání či uvažování.

Obsahy pojmů máme velice dobře ukryty v nevědomí. Tím větší moc nad námi tyto pravdy - nepravdy, deformace a obsahy mají. Považuji za velice prospěšné tato prostá a opomíjená fakta vytáhnout alespoň občas na světlo boží.

Vrátit slovům jejich pravý význam. Navrátit slovu jeho ztracenou podobu. To není jen očista slova, to je také očista mysli

Podobné téma: