15 let členství v NATO - dohodly se konečně naše politické strany?

13. března 2014

Včera jsme "slavili" 15. výročí našeho vstupu do NATO. Děda od mámy byl prvorepublikový agrárnický vlastenec. Od něj jsem už jako předškolák slýchával historky o našich legionářích za první světové. A také příběhy z napoleons

Navíc se od svých 15 let se věnuji bojovým sportům. K armádě a vojsku - jako takovému - jsem tedy měl kladný vztah. Jako husákovsko-normalizačnímu puberťákovi by se mi dokonce líbila i Francouzská cizinecká legie.

Komunistický režim se o armádu vyloženě opíral. Vlastně se o ni opírat musel. Vzhledem k marx-leninské tezi, o potřebě a právu exportu komunizmu do dalších zemí, byl celý svět fakticky trvale na prahu jaderné světové války.

Až v r. 1990 jsem zjistil, že v přepočtu na počet obyvatel, jsme měli druhou největší armádu na světě. Větší než my ji mělo z tohoto pohledu jen Turecko. Tomu také odpovídaly náklady na armádu. Poměrné i absolutní.

Povinná služba v naší armádě se mi však nezamlouvala ani trošičku. Neměl jsem sebemenší ochotu jakkoli bránit socializmus. A o to tenkráte šlo.

Možná je dobré si připomenout tehdejší text vojenské přísahy:

"Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa.

Slibuji, že budu vojákem statečným a ukázněným, že budu důsledně a iniciativně plnit ustanovení vojenských řádů, rozkazy velitelů a zachovávat vojenské tajemství. Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně, svěřené mi pracujícím lidem a připravovat se na boj, abych mohl na rozkaz presidenta a vlády Československé socialistické republiky co nejlépe bránit svou rodnou vlast a její socialistický řád proti každému nepříteli.

Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství.

Tak přísahám!"

Komu a proč jsme tehdy vlastně přísahali ponechám bez komentáře .... raději.

Na vojnu jsem nastoupil po VŠ jako četař absolvent na letiště Náměštˇnad Oslavou k praporu zvláštního určení. V případě válečné situace jsme měli stavět a zajišťovat polní letiště na kterém by přistávala sovětská vojska na "naši" podporu. Velel jsem stanovišti přistávacích radiolokátorů.

Moc jsem si s tím nevěděl rady ... a hlavně doufal, že nikdy k ničemu takovému nedojde. Úvahám jak bych se v takovém případě zachoval nešlo při výcviku uniknout. To je však politika.

Jinou věcí je zážitek síly a jednoty mužů ve zbrani. Ať už je to z hlediska pochodujícího mravenečka se samopalem v sevřeném útvaru. Anebo i z pohledu toho, kdo jednotku na přehlídce vede.

Musím se přiznat, ke svému nejsilnějšímu zážitku. Při nějakém výročí napochodovalo celé letiště na plochu a přinášely se bojové standarty za zvuku husitského chorálu. Ten se normálně nepoužíval.

Bylo mi u toho naprosto jasné, že komanče, socializmus ani Varšavskou smlouvu hájit nechci a nebudu. Přesto mi stály chlupy na těle.

....

Z těchto a mnoha dalších důvodů jsem dnes hrdý na naše členství v NATO. Pro 14 miliónů čecho-slováků, kteří ani tehdy nebyli členy KSČ, to byla organizace hájící svobodu a skutečné právo na sebeurčení svých členů.

Jak vypadala "svoboda a právo na sebeurčení" v socialistických státech a Varšavské smlouvě se svět - i my - nejviditelněji přesvědčil v srpnu 1968. Další komentáře považuji za naprosto zbytečné.

Nyní máme svobodu a víme že bychom podle našich závazků měli dávat na armádu 2% z našeho rozpočtu. Zdá se nám to mnoho a tak dáváme pouhou polovinu. Spousta našich spoluobčanů si myslí, jak jsme NATO vyzráli.

To je ale otázka. Od svých 15 let cvičím východní bojová umění. Tam se říká, že cvičím proto, abych to nikdy nemusel použít mimo tělocvičnu. Logika je jednoduchá - když mám jasné sebevědomí toho co umím - nebude to na mě nikdo zkoušet.

A já si své mohu dosytosti vyzkoušet a užít na tatami v dodžo podle pravidel. Domů z tréningu chodím napumpovaný testosteronem i serotoninem - hormony síly a spokojenosti. V mezinárodní politice platí to samé.

Kdyby v Brdech stál radar .... Putin by byl v docela jiné situaci. Vůbec ne kvůli tomu technickému prostředku, ale prostě proto, že by věděl že se nedáme ukřičet.

Bohužel jsme se dali ukřičet. Ale tím spíš jsem vděčný za naše členství v NATO. A doufám, že se naše armáda i my dočká toho, k čemu jse se zavázali.

Svoboda a státní hranice - to jsou hodnoty pro které se v případě potřeby nasazují životy. Dnes stejně jako před staletími.

Jen tak pro formu bych podotknul, že od r. 1934 - 1938 naše republika dávala na obranu 24 - 35% rozpočtových prostředků ... a bylo to málo. Nebo lépe řečeno pozdě a málo.

Pochopitelně nejde jen o to nasypat armádě peníze. Ale bezkoncepčnost je bohužel základním rysem české politiky všeobecně. Jedna vláda začne ... další to poboří a začne něco úplně jiného.

Jen tak nakonec .... ukřičeným chudým čecháčkům - ono to jde dělat úplně jinak. Pokud bychom provedli přestavbu našeho zdravotnictví a namísta obvodních lékařů dali lékaře pracující na bázi čínské medicíny ... ušetřilo by se obrovské množství peněz. Mnohem více než ono chybějící jedno procento.

Zároveň by ubylo mnoho "chronických" chorob. Bohužel - farmaceutickým koncernům jejich zisky všichni přejeme. Jde prý o naše "zdraví". A armádu - k čemu, vždyť nás nikdo neohrožuje!

Slabost a připodělanost všal problémy a agresory přitahuje. Není radno si s ničím takovým zahrávat. Současné dění na Ukrajině je dostatečně varující.

Takže jsem velice rád, že včera šest hlavních politických stran podepsalo deklaraci o obraně. Doufejme, že se politické strany dohodnou alespoň na koncepci rozvoje naší armády. A doufejme, že ji pak budou i dodržovat. Byl by to docela příjemný precedens i pro další oblasti našeho života.

Citát nakonec:

"Před patnácti lety vstoupila Česká republika do Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) a před deseti lety do Evropské unie (EU). Díky těmto spojeneckým svazkům se naše země těší bezprecedentnímu zajištění své bezpečnosti, stability a prosperity. Spolehlivost a funkčnost těchto organizací nejsou samozřejmostí. Záruky kolektivní obrany vyžadují stálé úsilí a investice," konstatují předsedové stran v deklaraci.

Děkuji .... a jsem vděčný za to, že tomu tak je.