V diskuzích pod mými články se často objevu je slovo víra. Pokud mluvíme o víře v souvislosti s Bohem, tak vážení a milí: Víra NENÍ přesvědčení!
Velice krátce. Ve vztahu k Bohu a náboženství je víra přejatá nadsmyslová zkušenost, popisovaná racionálními slovy - protože jinak "to" popisovat neumíme.
To znanemá, že víru nelze racionálními slovy předávat! A šmytec.
Naprosto jednoduché, jasné a nezpochybnitelné. Vysvětlující obrovký rozptyl jakkoli verbálně formulované víry. Zcela zákonité.
Veřejnost si díky církvím jen pomalu si uvědomuje a připouští, že máme skutečně šest smyslů. Pět fyzických a pak intuici, anebo přístup do vědomí.
Tuto skutečnost popsal ve vědeckém jazyce už Jung. A je velice pochopitelná.
Člověk má tři plně rovnocené "části": fyzické tělo, racio a intuici. Víra je předávaná zkušenost všech těcto tří částí - proto má třeba smysl i poloha těla u modlitby či meditace - neboť má vliv na stav mysli.
Takto pojímanou zkušenost se pochopitelně snažíme slovy racionálně popsat, ale NIKDY ji těmito racionálními slovy nepředáme. Pokud se vám to nelíbí, tak si vemte jakýkoli obrázek krajiny, popište jej do meilu kamarádovi a požádejte jej. aby podle vašeho popisu obrázek namaloval.
Výsledek bude docela jasný. Takže už je vám snad i jasný osud všech teologií pracujících s racionálně formulovanými dogmaty - pravdivé nebude nejspíše ani jedno.
Proto se v zenu používá pro pochopení těchto skutečností koan ve spojení s meditací.
Víra jako racionální přesvědčení není nic hodnotného. Na současných teologických fakultách se nic jiného ani nepředává.
Nic jiného nezná ani jeden z nejnovějších katolických svatých - Jan Pavel II. Ve své teologii těla - což má být poslední katolický hit:
http://www.teologiatela.sk/zaklad-teologie-tela/
"Katolická víra je, pokud jste si toho ještě nevšimli, velice tělesné, smyslové náboženství. Nejintimněji se s Bohem setkáváme prostřednictvím našich tělesných smyslů a skrze „věci” hmotného světa: skrze obmytí těla ve vodě (křest), pomazání těla olejem (křest, biřmování, svěcení, pomazání nemocných), přijímání Těla a Krve Krista (eucharistie), vkládání rukou (svěcení, pomazání nemocných), vyznání hříchů našimi ústy (pokání), a nerozlučné spojením muže a ženy v „jedno tělo” (manželství)". Jan Pavel II.
Jan Pavel II. tedy naprosto dle očekávání je 120 let pozadu za psychologií. Nezná a popírá šestý smysl, jako zdroj intimity a kontaktu se vším, co nás přesahuje. Již Jung řekl, že není věřící ... zkrátka ví. Pochopitelně ne vše, ale ví.
Křesťanství a křesťanská teologie narazilo s prominutím čumákem do zdi.
Aby se intuice či kontakt s vědomím mohl rozumně používat, tak s ním musí být pracováno a musí probíhat řekněme očišťování. A to na úrovni těla /traumaterapie, čchikung, taiji, břišní tance/ emocí /transformace emočních rovnic/ i racia.
To co popisuje sv. Jan od kříže - jako temnou noc smyslů a ducha - je jedna z docela brutálních variant této očisty. To nejpodstatnější co se při tomto procesu děje je uvádění racionálních představ a domněnek do souladu s realitou vnímanou v nepředstavitelném rozsahu očišťovanou intuicí.
Křesťanská teologie je u konce s dechem, neboť je spravována téměř výlučně lidmi, kteří ničím takovým neprošli a naopak - svým ovečkám tvrdí, že k ničemu takovému není důvod.
Posledním případem této svaté války v jménu Boha katolického bylo odmítnutí Grofova pojmu "psychospirituální krize" českými křesťany - a to i mnichy Halíkem a Kodetem, kteří by o těchto věcech měli alespoň něco vědět. U Kodeta jako karmelitána je to ... raději nebudu komentovat.
Jejich chyba .... od dob Koperníkových jsou stále víc a víc mimo. Protože i ta psychospirituální krize je oním procesem očišťování intuice a sesoulaďováním intuitivního vnímání s dosavadními racionálními popisy, představami a domněnkami. I když v menším.
Bez procesu onoho očišťování - které se dá provádět nepřebernými způsoby - nemůže mít v oblasti víry nikdo nic jiného v hlavě než domněnky a představy. A můžete být klidně i papež římsko-katolický. To na to - jak vidíme - nemá vůbec žádný vliv.
P.S. Z diskuze: Křesťané často říkají, že víra je dar. Tady je ale na místě velice důrazná otázka - víra je dar ve smyslu něco najít, anebo ve smyslu narodit se v křesťanské rodině? V tom je docela podstatný rozdíl. Ten druhý případ může být vnímán jako dar ale i jako obrovské omezení anebo i prokletí.
Podobné téma:
Ústí nad Labem, 26.6.2014
Jan Rýznar
