- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Abych pravdu řekl, tak mě Vaše úvaha připadá poněkud složitá. Vpodstatě říkáte, že pokud nás někdo nemiluje, také bychom ho neměli milovat. Jenže takový přístup zároveň vylučuje narovnání rodinných vztahů, které se jakýmkoli způsobem pošramotily. Biblický příběh o návratu ztraceného syna je dobrým příkladem nejen z hlediska víry, ale především z hlediska praktického života.
A co tzv. "odpuštění sám sobě"? Může někdo sám sebe ospravedlnit? Těžko. Kdo hledá odpuštění u sebe, ale ne u druhých, tak je časem schopen vymluvit se sám pro sebe ze všeho a nakonec se považovat za někoho lepšího. Teprve když jsme schopni odpustit druhým, najdeme vnitřní klid a teprve pak "odpustíme sobě". Zároveň tím totiž uznáváme, že sami nejsme bez viny, že nejsme lepší než ti, kterým odpouštíme, a že i my potřebujeme, aby nám někdo odpustil.
Proto bych trochu poopravil tu Vaši poslední větu:
Měli bychom žít s úsměvem a V LÁSCE. Pro rodinu je lepší milující prosťáček, než usmívající se učenec.
Pane Svobodo, nějak se do toho docela naivně zamotáváte. Schopnost odpustit sám sobě je předpokladem odpuštění druhým.
Sám sobě mohu odpustit například to, že jsem se nechal od druhého nesmyslně ponižovat. A pak až teprve má smysl odpouštět tomu druhému, že mě ponižoval.
Prostě si to už příště nemusím nechat líbit a tím pomohu sobě i jemu.
Tradovaná kostelová verze odpuštění a všelásky je naprosto zavádějící a nefunkční.
Já také říkám, že si nepotřebuji hrát na Boha a tvářit se, že umím všechny milovat.